O KRAJI ZELENÝCH LUK - O LUŽICKÝCH HORÁCH

Tento kraj nemá jen krásné louky. Lesy jsou tu husté a mají vše, co k lesům patří. Skrývají se v nich bystřiny, klidné potůčky i úplně malé studánky a pramínky. Tyhle lesy mají na rozdávání hlavně mech. Proto tu najdeme názvy jako Údolí mechů nebo Lesní křižovatka u velkého mechu.

Za mohutnými jedlemi a smrky se objevují skály zvláštních tvarů. Na jaře tu všemi zeleněmi září údolíčka, v létě je tu příjemný chládek, podzim ukazuje strakaté stráně a úžasnou podívanou nabízí i zadumaný zimní les zapadaný sněhem.

V zelených loukách se blyští jezera a sem tam se objeví remízek, domov srnek, které se za vlahých letních večerů chodí napást svěží luční trávy.

Za loukami a lesy se krajina začíná neposedně vlnit a objevují se kopce. Tam začínají též vřesoviště. Za temného pozdního podzimu člověk snadno uvěří v pašeráckou minulost těchto míst. Ale když se na tento kraj na jaře a v létě usměje sluníčko a rozkvete tu plno květin, anebo když tu zima rozprostře plno sněhových závějí, vždy je v kraji zelených luk krásně, útulno a malebně.

Pro Zpravodaj AMD napsala
Veronika Srbová, 12 let

KDE KONČÍ EGOISMUS?

Na chvíli jsem se natáhl. Hlavou se mi rojily desítky myšlenek. Poletovaly jako řeřavé uhlíky.

Při pohledu na tu ekologii kolem sebe je všechno vlastně jednoduché a zároveň až příliš složité. Každý z nás tvorů žijících na této planetě požaduje pro sebe maximum k uspokojení potřeb. Abychom žili plně a zároveň smysluplně.

Faktor egoismu je vlastně podstatou naplnění života. A tak všichni jíme, pijeme, rodíme se a máme se rádi nebo neradi. Občas také umíráme, hádáme se, máme zlost či jiné pocity zavržení. Vše toho se týkající má vlastně přímou souvislost s egoismem. A tak touha po seberealizaci a vlastním naplnění slaví úspěch. Musí ho slavit.

Kde vlastně končí egoismus a začíná sebeláska? Nebo opačně?

RaV

BRATR STROMŮ

Myslím si své o organizovaných turistech. Nikdy nezakusili, co to je toulat se sám po kraji. Nikdy nepoznali, co to znamená splynout s horami, nechat se pohltit lesem. Nikdy nezažijí pocit být bratrem stromů. Dívat se na stromy štíhlé i robustní, nizoučké i do nebe čnějící, rovně napřímené i sehnuté a zkroucené, s kůrou napnutě hladkou i rozpukanou a drsnou. Každý strom je jiný, jako je neopakovatelný každý člověk. Kochej se krásou stromů tak, jako se díváš na krásu člověka. V čase, kdy ty se nejvíc navlékáš, stromy ti zcela odhalují svou nahotu, odkrývají ti všechnu svou krásu. Nahota stromů je dokonalá a čistá.

Vymaň se z vězení svého teplého příbytku a běž do lesa v čase, kdy už spadlo poslední listí, ale zemi ještě nepokryl sníh. Budeš kráčet měkce vystlanou pěšinou z šatů, které les odložil. Najdeš tu svraštělé stařeny, krásné mladé dívky, statné jinochy i dědečky kráčející o berličce. Ne, nepotkáš tu lidskou duši. Musíš se jen dívat na stromy jako na své bratry. Stoupni si ke kmeni a zadívej se nahoru ke koruně. Cítíš před sebou živou bytost? Dotkni se stromu. Třeba jen přejeď dlaní anebo obejmi zcela kmen. Vnímáš to teplo, tu sílu a energii, kterou ti dává tvůj bratr strom?

RaV

Stanislava Rédlová

V  Z  P  O  M  Í  N  K  A

Věnováno památce Václava Moravce

"Ticho, prosím," zazněl hlas
jak zvon
a ticho nastalo.

Hlas umlkl, ale zvon
duní dál,
rezonuje v srdcích těch,
kteří se vzpomínkou
jeho hlasu tiše naslouchají.

Úvahy hudbologa (samozvaného)

Už to do mne opět vjelo. Prsty se začínají podivně chvět a chce se mi podupávat. Rytmus a takt si podávají ruce. Textař vyryl dlátem text. Otvírám pusu.

Muzika má sílu. Odjakživa, stále a pořád. Pro lidi se sluchem hudebním, zřejmě i pro ty bez.

Že je melodie něco nadzemského? A rytmus něco shůry?

V každém případě má svou moc. Probouzí z letargie. Usnadňuje konverzaci. S koncentrací je to stejné. Vůbec plní energií. Dává zapomenout i připomíná. Naplňuje smysl bytí.

Co víc chtít? Je nekonečná. Od té rozverné až po vážnou. A mezi nimi tisíce tónů.

Vím, že slovo v názvu je chybné. Správně: muzikolog. Ale přesto ...

RaV