Vzpomínám si, jak jsem během letošní zimy, někdy v únoru, pozorovala oknem sněhové vločky, tiše se snášející na ospalé panelákové sídliště Jižního Města. V té chvíli se mi zastesklo po blankytně modrém nebi prozářeném sluncem, teplém vánku čechrajícím koruny stromů a čeřícím hladiny řek a rybníků. Stačilo zavřít oči a přesně takové léto si představit. Zimní jinak pochmurné dny se tak stávaly příjemnější a snesitelnější.

Přišlo předjaří, pak jaro, už nebylo zapotřebí tak často přivírat okénka vedoucí do nitra našich lidských duší, ba naopak, s očima otevřenýma dokořán bylo možno naplno vstřebávat krásu kolem nás. A je tu konečně vysněné léto. Řekla jsem si, že ten letošní první letní den přivítám opravdu jaksepatří letně. 21. června jsme s přítelem, oba na vozících, já na električáku, on na mechanice, vyrazili na nábřeží Vltavy. Z nedaleké zastávky plošinkového autobusu Řásnovky je to jenom skok ke kotvišti pražské paroplavby. Původně jsme měli v plánu pouze vizuálně prozkoumat bezbariérovost zdejších lodí, ale osud vytušil naši touhu po dobrodružství a připravil nám k naší radosti nevšední zážitek.

Projíždějíce pomalu po kostkami dlážděném nábřeží jsme se vždy u každého plavidla na chvilku zastavili a okukovali přístup na palubu. Byla jich tu celá spousta, loděk menších až po větší, a právě u té největší jsme stanuli se zraky upřenými směrem vzhůru, kam vedla lávka nástupního mola a ústila do nitra parníku nesoucího nápis ŠUMAVA. Už na první pohled bylo zřejmé, že přístup na jeho palubu bude pro nás na vozících bez větších problémů. Slunce pálilo ostošest, stříbrně se lesknoucí hladina odrážející jeho paprsky byla velkým lákadlem pro absolvování plavby. Po lávce sestupovali pasažéři, většinou cizinci, kteří vstřebávali čerstvé zážitky z právě ukončené padesátiminutové projížďky pod pražskými mosty. Společně míjeli nás a další nedočkavce, kteří se těšili na další stejně dlouhou trasu po vlnách Vltavy.

Za posledním vystoupivším výletníkem se objevili stevardi a lodníci a s ochotným zájmem se nabídli, že nám na palubu rádi pomohou. A opravdu se tak stalo. Drobné výškové rozdíly, které byly pro můj elektrický vozík ne příliš vyhovující, vyrovnali donesenými prkny, čímž veškeré architektonické bariéry zmizely. Při jízdě po šikmé nástupní lávce bezpečně vozíky jistil jeden z lodníků. Uvnitř této plovoucí kavárny jsme se pohodlně usadili ke stolu umístěnému u rozměrného okna. Vyprahlí z horka jsme s úlevou přivítali klimatizaci a nápojový lístek, ze kterého jsme si objednali občerstvení. Vůbec nám nevadil fakt, že na otevřenou horní palubu vedla spousta schodů, které nám na ni bránily v přístupu.

Nastal vysněný okamžik, kdy naše loď jemně odrazila od přístavního mola a vydala se na téměř hodinovou plavbu vltavskými vlnami. Motory v podpalubí předly svou píseň a na stole nehlučně zacinkaly sklenice. Nejprve jsme pluli po proudu směrem ke Štvanici a po ladném obratu zpět proti proudu pod známé pražské mosty, z nichž ten nejstarší a nejproslulejší je Karlův most. Když jsme se ocitli pod jeho klenbou, dýchla na mne minulost a já se v duchu pokusila přenést se do doby, kdy se po něm projížděly královské družiny. Mám ráda cesty do velmi vzdálené historie a toto byl jeden z okamžiků, který mi to umožnil. Opět další ladný obrat a naše nezapomenutelná plavba se pomalu chýlila k závěru. V nejlepším se má přestat, a tak jsme jemně přirazili k molu.

Výstup z parníku byl stejně pohodlný jako při nástupu a při loučení s přívětivou posádkou se nám dostalo, věřte-nevěřte, poděkování za naši návštěvu. Ano, opravdu. Také my jsme nešetřili díky, které si posádka parníku ŠUMAVA za svou ochotu opravdu zasloužila. Dokonce při nástupu i výstupu jsme dostali přednost před čekajícími cizinci. Opět jsem se přesvědčila o tom, že architektonické bariéry mizí, když neexistující bariéry mezilidských vztahů jim prostě nedají šanci vzniknout. Na závěr pozdrav kapitánovi, zamávání posádce, ještě jedno foto a hlavně krásný pocit z výletu po Vltavě nás provázel cestou na náměstí Republiky k plošinkovému autobusu.

O týden později jsme se opět ve dvou vydali na další výlet, tentokrát po souši, na Kampu a Karlův most. To co jsem předtím obdivovala z vodní hladiny jsem spatřila z jiného úhlu a mohla se té historické nádhery dokonce dotknout. Skvělý pocit z obohacení o nevšední zážitek. Malíři, prodavači šperků a umělecké keramiky, živé kapely i jednotliví muzikanti s netradičními či docela zapomenutými druhy hudebních nástrojů, jako je třeba kladívková citera. Jeden z nich právě předvádí svou produkci, já neodolám a kupuji si kazetu na památku. Spousta cizinců se kochá krásami pražských památek, a když mě prodavačka obrázků osloví německy, málem se mezi zahraniční návštěvníky Prahy počítám. Cestou na Karlův most a zpět uličkami starobylého města pražského musíme se svými vozíky jet po kostrbatém dláždění krokem. Jízda po takovém povrchu není příliš příjemná, ale krása, která na vás z každého koutu dýchá z míst, která navštěvujete jen při vzácných příležitostech, to dokonale kompenzuje.

Léto bylo teprve na samém začátku. Dá-li Bůh, řekli jsme si s přítelem, v příštích letních dnech podobných výletů podnikneme určitě více. Vřele to doporučuji všem ostatním, kteří touží po neopakovatelných zážitcích.

Stáňa Rédlová
Foto: František Újezdský