V této rubrice čtenáře našeho časopisu seznamujeme se členy AMD, kteří se aktivně podílejí na její činnosti nebo na činnosti jiných organizací, se členy, kteří mají zajímavé zaměstnání či koníčka, a konečně s rodiči, kteří se starají o dítě postižené nervosvalovou nemocí. Přivítáme všechny vaše typy a znovu připomínáme, že můžete typovat i sami sebe. Tentokrát vám představujeme předsedkyni AMD v ČR a členku redakční rady Zpravodaje AMD.

Stanislava Rédlová: Věk:    47 let Povolání:    invalidní důchodkyně Postižení:    spinální svalová atrofie Člen AMD od r.:    1984

Od kterého roku jsi členkou redakční rady Zpravodaje AMD a jak dlouho zastáváš funkci předsedkyně AMD v ČR?

Nevzpomínám si přesně, v kterém roce to bylo, když mě tehdejší šéfredaktor Zpravodaje AMD a můj velký kamarád Vašek Krejčí nabídl členství v redakční radě a já velice ráda přijala. Nějaký pátek to jistě už bude, přinejmenším tak 12 let, ale to bych musela opravdu sáhnout do archívu. Zato datum, kdy jsem se chopila funkce předsedkyně AMD v ČR, mám v paměti zapsáno zcela zřetelně. Bylo to takřka před čtyřmi roky, 1. července 1999.

S jakým předsevzetím a s jakými plány jsi převzala náročnou funkci předsedkyně?

Když člověk v průběhu svého života vstupuje do něčeho nového, bývá to obvykle spojeno s většími či menšími obavami, zda se mu svěřený chod věcí podaří ukočírovat. Na druhé straně však obvykle převažuje odhodlání vložit všechny své síly do zdárného držení opratí a uchovat správně nastavený směr. A právě to je můj případ. Když jsem přebírala funkci předsedkyně, přehlušil počáteční obavy elán pustit se do práce užitečné pro všechny členy AMD v ČR. A co se týká plánů, které jsem měla na samém začátku svého funkčního období? Především to byla představa, aby asociace byla taková velká rodina, kde by její členové nebyli jen pouhými pasivními konzumenty informací získaných ze Zpravodaje AMD, ale aby své osobní zkušenosti, nápady, případně také kritiku aktivně vyjadřovali. Vždycky mým velkým přáním bylo, je a bude nadále vzájemná komunikace výboru AMD s členskou základnou. Myslím, že mé přání se již daří částečně naplňovat, ale přesto zde ještě existují velké rezervy. Jen tím, že s námi naši členové budou aktivně spolupracovat, např. upozorněním na konkrétní problémy a nedostatky, jen tak se nám je může podařit zmírnit či zcela odstranit.

Podílela jsi se před svým zvolením na činnosti naší asociace ještě v jiné oblasti než v redakční radě?

Kromě příspěvků do Zpravodaje AMD jsme s bratrem Vlastíkem organizovali program Mikulášského setkání v tehdejší klubovně v Horáčkově ulici na Pankráci, a také různé soutěžní kvízy na ozdravných pobytech.

Co se ti v tvém funkčním období podařilo a co bys chtěla ještě dosáhnout?

Myslím, že hodnocení mé dosavadní práce přísluší někomu jinému, především našim členům. Přesto si dovolím určité zhodnocení svého funkčního období učinit. Především považuji za úspěch fakt, že jsme za minulé čtyři roky činnost AMD v ČR nebyli nuceni utlumit, i když boj o finance je čím dále tím složitější. Nabídka našich akcí se naopak rozšířila o další tři akce (memoriály J. Kasla a V. Krejčího v šachu, čtrnáctidenní loňský letní pobyt členů AMD v Sedmihorkách v Českém ráji a kroužek arteterapie). Dosud pouze částečným úspěchem je veřejné nastolení problematiky oprav elektrických vozíků. Do této kauzy se nám kromě parlamentu podařilo zainteresovat i veřejnoprávní média jako tisk a rozhlas. Samotný problém je dosud nevyřešen a jeho dořešení pokládám za jeden z hlavních cílů, kterého bych chtěla v budoucnu dosáhnout. Dílčích úspěchů bych mohla jmenovat několik, myslím si však, že pomáhat našim členům řešit individuálně jejich životní problémy je z mé strany takovou samozřejmostí, že nepokládám za nutné o nich hovořit. Ovšem ne všechno se vždy podaří. V mém dosavadním funkčním období se mi však naprosto jednoznačně podařilo obklopit se skvělými lidmi, bez nichž by se mi těžko povedlo to, co jsem dosud dosáhla.

Zbývá ti při tvé náročné práci vůbec čas na nějaké záliby a jaké to jsou?

Činnost, kterou pro AMD v ČR vykonávám, je pro mne nejenom prací, ale zároveň koníčkem. Samozřejmě si najdu čas i na to, co je blízké mé duši. V poslední době je to abstraktní malování. Maluji svět takový, jaký bych si ho přála vidět, barevný, plný slunce a tepla. Když mám volnou chvilku, ráda také vyšívám, poslechnu si dobrou hudbu. A také ráda sním, sním o tom, až jednou... ale to si raději nechám schované pro sebe.

Co ti v tvém životě s těžkým zdravotním postižením nejvíce pomáhá?

Co mi nejvíce pomáhá? Záměrně opakuji co, neboť pokud by otázka začínala slůvkem kdo, byli by to především moji zlatí a trpěliví rodiče, ale i brácha a mnoho hodných lidiček, které mám to štěstí ve svém životě potkávat. A právě to štěstí na hodné obětavé lidi, obrovská víra v dobro všech a všeho je ten hnací motor, který mi nejvíce pomáhá.

Kdyby se objevila kouzelná víla z pohádky a nabídla by ti splnění tří přání, která by to byla?

Kouzelnou vílu z pohádky by si každý z nás jistě přál potkat. Kdybych ji potkala já, vyslovila bych s pokorou: "Přeji si zdraví a dlouhý život pro sebe a pro své blízké, více lásky na tom širém světě, a aby dobro vždy zvítězilo nad zlem, a to nejen v pohádkách." Pokud by se mi to splnilo, nemusela bych si už nikdy nic více přát.

Co ti na lidech - nejen postižených - nejvíce vadí a které vlastnosti naopak nejvíce u lidí oceňuješ?

Nesnáším neupřímnost, přetvářku a závist a nemám ráda, když někdo něco jiného říká a činí zcela jinak. Naopak si cením upřímnosti, i když pro mnohé není vždy zrovna příjemná. To je i můj případ: někdy se stane, že narazím a tzv. si natluču, ale jiná už nebudu a nechci být. Slyšela jsem názor, že negativní vlastnosti se u zdravotně postiženého člověka projevují výrazněji než u zdravé populace. Osobně v tom rozdíl nevidím, všechno je v lidech, ať už jsou zdraví nebo zdravotně postižení.

A nakonec obligátní otázka: Jaké je tvé životní krédo?

Bez lásky a víry nemůže být ani naděje. Pokud však ve svém srdci chováte alespoň kousíček naděje, láska a víra vás nikdy neopustí. Láska, víra a naděje, to je moje životní krédo.

red.