| V listopadu roku 2003 se konala
v indickém Dillí 6. mezinárodní abilympiáda, které se
zúčastnila i reprezentace České republiky. Chceme se s vámi
podělit o zážitky z této velké cesty, protože ji absolvoval
jeden "malý" člen naší asociace.
Mnohdy člověk netuší, že to, co prožívá právě
nyní, může být významným začátkem něčeho, co ho čeká v budoucnu.
A zrovna tak to bylo s naším Jakubem. O jeho úspěchu na národních
abilympiádách v letech 2001 a 2002, kde obsadil 1. a 2. místo
v malování, jsme již psali. Že ho však tyto úspěchy zařadí
do reprezentačního týmu do Indie, to jsme zdaleka netušili.
Začátek příprav byl již v listopadu 2002,
neboť taková akce vyžaduje dostatek času, hlavně shánění sponzorů.
Organizátorem byla Česká abilympijská asociace se sídlem v
Pardubicích, která zajistila veškeré doklady a část financí.
Celkem jelo 32 členů výpravy, z nich bylo 17 účastníků, 4
děti, ostatní jako doprovody. Jakoubek byl s dalšími šesti
účastníky vozíčkář, ostatní měli různá jiná postižení. Vědomí,
že pojedeme tak daleko a do tak exotické země, ve mně nevyvolávala
zrovna příjemné představy, obávala jsem se, jak Jakub zvládne
"cestu za slonama", jak ji sám nazval.
Po dlouhých přípravách jsme 21.11.2003 odletěli
z Ruzyně směr Indie. Nebylo to cestování právě jednoduché,
nejdříve do Frankfurtu, potom do Kuvajtu a teprve odtud do
Dillí. Veškeré přesuny a manipulace s bezvládným, téměř šedesátikilovým
Kubíkem byly náročné.
Užili jsme si čekání při přestupech a po
téměř 24hodinové cestě jsme unavení a ospalí vystoupili na
letišti v New Delhi. První dojem: teplo, vlhko a úplně nový
svět.
Hotel Claridges v britském stylu byl pro
nás oázou klidu a pohody. do něj jsme se vraceli jako domů.
Veškeré soutěže probíhaly na obrovském stadionu Indiry Gándhí
(The Indire Gandhi Indoor Stadium), který byl od hotelu vzdálen
asi dvacet minut jízdy.
Samotný stadion byl obrovský, obklopený spoustou
hřišť a zatravněných ploch, chráněný desítkami vojáků, kteří
zajišťovali veškerý servis včetně první pomoci. O organizaci
a průběh soutěží se podobně jako u nás v Praze starali dobrovolníci.
Některé soutěže probíhaly přímo na hlavní ploše, jiné v bočních
místnostech a některé, jako třeba batikování, venku. Celé
abilympiády se zúčastnili 1003 účastníci z 32 zemí světa.
Naprostá většina byly země z Asie, kde má abilympijské hnutí
větší tradice než u nás. Z Evropy jsme se setkali s účastníky
z Rakouska, Slovenska, Slovinska nebo Holandska, některé delegace
byly málo početné, jiné, např. Indie nebo Korea, početnější.
Celý týden jsme měli krásné počasí, bylo
právě po období monzunů, teploty okolo 25 oC ve dne, večer
se rychle stmívalo, během půlhodiny byla tma a poměrně zima.
Na oficiálním zahájení, který přijel pozdravit
i indický premiér, se sešly delegace všech států, kulturní
program v indickém duchu předvedly tělesně postižené děti.
V areálu stadionu byla i abilympijská vesnice, kde bylo možno
nakoupit suvenýry a potěšit se vystavenými pracemi soutěžících.
Nedaleko byl velký prostor vyhrazený pro stravování.
Podobně jako u nás v Pardubicích či pro děti
v Praze bylo soutěžních disciplín mnoho. Kubík se poctivě
připravoval, nakreslil spousty obrázků. Hned po slavnostním
zahájení přišla pro Kubíka hlavní disciplína - malování. Tedy
malování v uvozovkách, protože vzhledem k nemoci, která způsobuje,
že ho ruce neposlouchají tak jak by chtěl, jde spíše o kreslení.
Soutěžní témata byla dána předem, Kubík si vybral obchod s
kávou a čajem, protože čaj je naším společným oblíbeným nápojem.
Byl jediným Evropanem mezi asijskými kreslíři a vzbuzoval
zasloužený zájem rozhodčích i diváků. Jeho přesná kresba a
pěkné rozvržení obrázku, tak jak to předvedl i doma, mu dávalo
šance na dobré umístění v nelehké konkurenci.
Na celou soutěž byl časový limit 3 hodiny
a děti měly k ruce asistenta, který jim pomáhal a dával pozor
na dodržení pravidel. Kubík kreslil přes hodinu, což je na
něj opravdu výkon. Rozhodčí ke mně přistoupila a ptala se,
zda začne taky s barvami, aby práci stihl v limitu dokončit.
V klidu jsem jí anglicky vysvětlila, že vše stihne. Kubík
byl v naprosté pohodě, po odpočinku přetřel celý obrázek duhou
z několika barev a bylo hotovo. Tahle jeho práce přinesla
stříbrnou medaili, což jsme se dozvěděli až druhý den při
cestě na Taj Mahal. Byla to vůbec první medaile celé výpravy.
Další den byl relaxační, aby děti nabraly
sílu, a tak jsme strávili dopoledne u hotelového bazénu. Kubík
měl ten den 11. narozeniny. Uspořádali jsme mu malou oslavu
s dortem, na kterém byla sice jen jedna svíčka, ale zato jsme
se při oslavě dobře pobavili s našimi novými kamarády.
Přišel poslední den. Soutěže našich dětí
byly právě v tento den, děti jsme měli v hale pěkně vedle
sebe a mohli jsme je povzbuzovat společně. Honzík a Michálek
obor Puzzle, Jirka Lego, Kuba návrh pohlednice k narozeninám.
Návrh měl být vytvořen kombinovanou technikou. Kubík obrázek
opět v klidu nakreslil, podařil se mu, byl čistý a přesný,
takže nakonec získal zlatou medaili. Byla to jediná zlatá
celé naší výpravy a Kubík se tak stal nejen pro mne hrdinou
dne.
Celkem česká delegace získala 1 zlatou, 2
stříbrné, 2 bronzové medaile a dvě čestná uznání. Skončili
jsme na 7. místě ze všech zúčastněných zemí a jako nejlepší
mimoasijská země, což jistě není špatné umístění.
Slavnostní závěrečný ceremoniál byl pěknou
tečkou za celým pobytem. Večer jsme se všichni společně sešli,
zhodnotili celý týden, který nám přinesl spoustu poznání a
nová přátelství, zážitky v podmínkách a prostředí, které prověří
člověka lépe než psychologický test. Rozhodně nelitujeme,
že jsme cestu absolvovali. Pokud nepočítám drobné zdravotní
potíže po návratu, stála ta námaha rozhodně za to. Kubík udělal
radost nejen mně, ale i celé rodině a všem přátelům, kteří
nám doma drželi palce. Potvrdilo se, že i s velkým handicapem
lze uspět, a že veškerý čas a energii, kterou věnoval do svých
obrázků, mu přinesla radost a uspokojení.
Ing. Eva Jakoubková
|
